Vaše POTVORblogy

Budu se stěhovat. Do konce listopadu mám vyklidit svůj současný byt. Zatím jsem ještě nezačala pořádně balit věci do krabic, ani nesehnala stěhováky. Očekávám, že to bude blesková akce jako minule. A tak, abych se přichystala alespoň psychicky, vyhrabala jsem zápisky staré přesně 3 roky a 14 dní. S tímto odstupem to zní poměrně vtipně. Už jsem skoro zapomněla na to zoufalství ze stěhování a snad jen díky tomu do toho jdu znovu. No posuďte sami, není to skoro sranda, když se to tedy neděje zrovna vám?

Zvoní budík a 4,5 hodiny spánku je pryč. Na ciferníku 4.00.Mám vražedné myšlenky a jen pramálo chuti vstát. Když se vyhrabu postele a povede se mi na sebe něco navléct (překvapivě dokážu rozlišit, co patří dospod a co navrch), zjišťuji, že mamka je naprosto čilá. Od toho, aby si čiré radosti nezačala zpívat ji odrazuje snad jen mizivý hudební sluch. Odhalení že takto vyspalá je již od dvou hodin ráno kdy absolvovala procházku s nervózním psem je pro mě zdrcující. Chci zpět do postele a na nohou mě drží snad jen myšlenka na úsilí, které bych v tom případě musela vynaložit, abych vše stihla. Nakládání do auta trvá nečekaně dlouho a tak nakonec vyrážíme stejně pozdě.

1. zastávka bankomat - osud mi nepřeje a peníze potřebné k podpisu smlouvy z něj nelze vymámit. Zbaběle tvrdí že nemá dost hotovosti. Během cesty dospávám (jako spolujezdec si to naštěstí mohu dovolit). Bohužel mi probuzení přináší s lepší náladou pocit hladu a na nákup není čas. Dorážíme k babičce kde nás sice čeká horká horká polévka ale já mám přibližně 30 minut do schůzky a musím ještě vymámit z bankomatu chybějící peníze. Polévka počká.

Ten darebný stroj s penězi je mimo provoz. Citoslovce URGH poměrně přesně vystihuje mou náladu. Do toho se snažím zjistit kdy přijede přítel s věcmi a dorazí kamarád zapojit net. Stále přemýšlím nad tím, jak se to všechno semlelo. Mám pocit, že jediný tvor, který má strach jsem já. Maminka mi bez problémů půjčí hodně peněz, aniž bych tu měla práci.Babička netvrdí, že jsem se zbláznila. Telefon nezvoní a moji blízcí na mě nekřičí, že jsem magor. To si to snad myslím jen já? Fungující bankomat nalezen.

Konečně mám vše potřebné a dokonce jsem na místě schůzky první. Nájemní smlouva podepsána byt znovu prohlédnut (je možné, že se za 2 týdny zvětšil??), zapsány stavy elektroměru a vodoměru, zkontrolováno, zda od minulé návštěvy někdo neodnesl parapety, topná tělesa či dveře a tato část dne, které jsem se tolik děsila je za mnou.

Teď jenom rychle zpátky k babičce. Horká polévka je stále v nabídce, ale kotě od rána zavřené v přepravce vypadá silně nespokojeně. Pes je opět neklidný. A kdo by se mu divil když se mu po pár dnech udělalo lépe, byl ráno nemilosrdně vzbuzen, narván pod nohy spolujezdce ( jinde v autě pro něj nezbylo místo- musím podotknout že cestování člověka měřícího přes metr osmdesát a psa velikosti telete v této pozici není příliš pohodlné) a po příjezdu nahnán na místo, kde měl vydržet. Polévka počká.

Trmácím se městem, které se právě stalo mým domovem, jako tragikomická figurka. V jedné ruce vodítko, v druhé přenosku s kotětem a k tomu se mi už zase klíží oči. Kotě se na poslední chvíli v přepravce vykálelo a tak první věc kterou v novém bytě dělám, je mytí kočičího ocasu namočeného v něčem nechutném.

Přijíždí přítel a můžeme začít vykládat moře krabic (asi mne opravdu dobře zná, když usoudil, že v první várce věcí nutných k přežití jsou nejdůležitější knihy, sešity a výtvarné potřeby), 3 židle a stůl. Do toho se objevuje kamarád a tak ho pouštím na půdu, kde je chudák zanechán svému osudu. Kotě a pes by chtěli vynášet věci s námi a tak se alespoň snaží utéct z bytu na chodbu. Volá maminka zda má přivést auto abychom ho vyložily. Asi bych potřebovala víc hlav (a rukou). První auto vyloženo. Mám pocit, že jsem za dnešek vyšlapala už alespoň milión schodů (ještěže bydlím jen v prvním patře). Fanda už je na půdě nějak dlouho, musíme zkontrolovat, zda vůbec ještě žije. Vypadá sice zdravě, ale s mým připojením bude něco špatně. Oba pánové musí odjet co nejdříve a tak se netváří, že by je komplikace nadchly. Vypadá to stále hůř a hůř. Občas jsou oba na půdě občas pochodují s notebooky po bytě, zakopávají o zvěř a mumlají si něco pod vousy. Občas zavolá maminka, kde jsme a jestli nemá přijet. Mám strašný hlad (už je po jedné hodině a ty dva kousky štrůdlu, co jsem potkala před pátou hodinou ranní, jsou už jen bolestnou vzpomínkou). Stále doufám že se vše rychle vyřeší, ale po druhé hodině to vzdáváme s tím, že do středy ponecháme místní, mně nepřátelské božstvo na pokoji.

Bereme psa zavíráme kotě a konečně se přesunujeme k babičce na horkou polévku a vdolky. Nevěřím že ještě někdy dokážu vstát, zlá matka mě však nutí. Prý je nutné vyložit auto praskající ve švech znovu ho naplnit a znovu vyložit. Nějak se to povedlo.

Náladu mi zlepšilo zjištění že jak mamince, tak babičce se byt moc líbí.

A teď hurá na nákupy. Nutně potřebuju strašnou spoustu věcí. Po návratu jsem poprvé v bytě osaměla. Této chvíle jsem se vážně bála ale teď na tesknění nemám sílu. Mám jazyk na vestě a opět hlad. Pes usnul, avšak kotě mě sleduje na každém kroku. K večeři mám mozarellu a knuspi. Mozarellu si chci nakrájet na prkénku a položit na talíř. Je to však skoro nepřekonatelný problém. K nakrájení sýra je zapotřebí nůž, nože však mají čepel od výrobce zabalenu tak, že nejde uvolnit bez použití nůžek (nebo dalšího nože). Nůžky jsou však v krabici, jež nejde otevřít bezpomoci nůžek (nebo nože). Prkénko a talíř potřebují umýt (můžete mi říct kdo vymyslel to že popisky se na dřevěné prkénko lepí přímo a tak aby nešly sundat? ), věci na nádobí jsou však ve stejné krabici jako nůžky. Připadám si jako milá Líza (nebo milý Lojza??). Po čase se mi podaří objevit jiný nůž, jsem nadšená. Pes stále spí zato kotě se mi bez přestání lepí na paty. Kuchyň je jakžtakž zabydlená (vedlejší produkt hledání nože a nůžek) a já si konečně mohu nakrájet sýr a uvařit čaj. Nejvíc práce mám se sundáváním kotěte z linky a sporáku. Jediný stůl je v pokoji a tak nastává dilema, jak tam dopravit večeři tak aby mi ji kotě nesežralo ( sýr) nebo se neopařilo (čajem) popřípadě obojí. Naštěstí se mi kotě stále drží za zadkem a tak je opuštěné jídlo v bezpečí.Jakmile si však sednu nastává lítý boj o sýr. Pes naštěstí stále ještě spí.

A tak si sedím uprostřed krabic s čajem a knížkou a je mi fajn. Třeba mi tohle bláznivé rozhodnutí nakonec přinese štěstí.

PS: Večer kotě kradlo psovi z misky granule. Asi se od něj budu muset poučit o sounáležitosti a toleranci.

PPS: po přečtení si říkám, jaká to byla idyla. Jeden pes, jedno kotě a pár věcí. Tentokrát to bude komplet zařízený byt a 5 koček, jen ten pes zůstal stále jen jeden :)