Vaše POTVORblogy

Záchranná akce

„Plukovníku Kedigere, je to na vás. Máte nejlepší muže, nejlepší vybavení a volnou ruku pro jakoukoli akci, ke které se rozhodnete. Spoléháme na vás. Celá Země na vás spoléhá. Nezklamte."
„Nezklamu, pane!" plukovník Kediger stál v pozoru a při své odpovědi zasalutoval.
Doktorka Jane Smithová se na něj překvapeně podívala. Proč to dělá? Napadlo ji. Generálův hlas postrádal obraz. Spojení bylo jen audio, přesto se plukovník choval, jako by generál stál přímo před ním. Jane sklopila oči zpět ke svému tabletu a zamračila se na nedostatek dat. Bylo příjemné, že před cestou měla chvíli klidu na práci a přemýšlení, ale při pročítání informací cítila stále větší zoufalství.
„Klídek, krásko," zamumlal jeden z „nejlepších mužů", jak je nazval generál, a ramenem drcnul do vedle sedící Jane. „Vletíme dovnitř, uděláme průvan a zmizíme, než stačí poznat, že maj po žížalkách."
„To jistě nebude tak jednoduché, mladý muži," štěkl po něm starší muž. Chodil kolem stolu a nervózně nahlížel ostatním přes ramena. Viděl osmkrát to samé: Tenké desky s nápisem Přísně tajné a znakem tajných operací, které oficiálně nikdy neexistovaly.
„Sedněte si, profesore," řekl plukovník a sám se usadil do čela stolu. „ještě jednou vám všem zopakuju, o co při naší operaci půjde."
Profesor si pobouřeně odfrkl a sedl si na volnou židli. Jane protočila oči. Pět vojáků různých hodností na sobě nedalo nic znát. Někteří se předklonili, aby lépe viděli na plukovníka a jiní před sebou postrčili zavřené desky. Nikdo je neotevřel. Všichni jejich obsah znali nazpaměť.
„Takže – nad námi na obloze visí mimozemská loď. Nepřátelská," zdůraznil plukovník s výhrůžným pohledem na doktorku Smithovou. Nedočkal se žádné reakce, což byla příjemná změna, tak pokračoval: „Naším úkolem je dostat se dovnitř a vyřadit zdroj energie, aby na nás nemohla zaútočit. Dostaneme se k ní v soukromém orbitálním letounu. Měl by být vybavený každou blbi...vymožeností, kterou by naši dva vědci mohli potřebovat," přejel pohledem z doktorky na profesora a zpátky. „Je něco nejasné?" zavrčel hrozivě.
Všichni se mlčky dívali před sebe, na stůl nebo na plukovníka.
Kediger spokojeně kývl. „Letoun bude připravený za...," podíval se na hodinky, „za patnáct minut. Vztyk a odchod na rampu!" zařval najednou. Jane sebou škubla, až málem spadla ze židle, a profesor překvapeně zvedl hlavu. Pět vojáků se skřípěním odsunulo židle a začalo si nasazovat přilby a batohy s vybavením. První, kteří byli připraveni, vzali mezi sebe velkou a od pohledu těžkou bednu ze stříbřitého kovu. Profesor je sledoval jako ostříž, aby nepoškodili drahé vybavení, které bylo skryto uvnitř.
Jane se na bednu dívala trochu skepticky. Nebyla si jistá, jestli bude správně fungovat v naprosto cizím prostředí. To, že přístroj v ní dokázal objevit zdroj energie kdekoli na Zemi neznamenalo, že v neznámé vesmírné lodi to bude stejně relativně jednoduché.
Soukromý orbitální letoun měl příjemný protáhlý tvar a uvnitř opravdu spoustu vymožeností, nad kterými profesor spokojeně a nesrozumitelně broukal.
„Vítám vás na palubě,"ozval se z reproduktoru profesionálně milý hlas pilota. „Jmenuji se John. Společně s druhým pilotem Johnem s vámi poletíme na orbitu Země. Pohodlně se usaďte a připoutejte se, čeká nás příjemný výl... Za dvě minuty odlétáme," uzavřel náhle, když si uvědomil, že v prostoru pro pasažéry nejsou vlivní a bohatí hosté, jak tomu bylo obvykle. Druhý pilot se na něj zašklebil. Majitel letounu trval na tom, aby ho k cizí lodi vedli jeho speciálně vycvičení piloti a na Johna a Johna vyšla ta pochybná čest či povinnost. John se ještě nerozhodl, jestli má být poctěn nebo to brát jako nutné zlo k udržení nadstandardně placeného zaměstnání.
Vojáci nejdříve zajistili náklad, pak se pohodlně usadili v širokých a měkkých sedadlech, pečlivě se připoutali a začali se rozhlížet po okatém luxusu. Letadlo stále stoupalo, aby se dostalo do dvou set kilometrů nad zemský povrch na nízkou oběžnou dráhu.
Sotva zhasl nápis „připoutejte se", vojáci zvědavě otvírali zásuvky a skříňky v dosahu. Jane jen povytáhla obočí, když si ve stavu beztíže speciálním zařízením čepovali vodu do uzavřených sklenic s brčky, a ty se pak pokoušeli nacpat do hnědých plastových kalíšků na bezpečné uchopení vroucí kávy. Při pohybu po letounu jim pomáhaly speciální magnetické boty.
John a John mezitím nastavili přímý kurz k cizí vesmírné lodi. Reproduktory jim z kajuty pro pasažéry přenášely veselý hlahol bavících se vojáků.
John se dotkl interkomu a omluvně zakašlal. „Vážení pánové, prosím, po použití vracejte hnědé podšálky i ostatní nádobí zpět na místo, kde jste je našli. Děkuji."
John ukázal do okna. Vesmírné plavidlo se nad nimi tyčilo do výše. Za zády se ozvalo zaklepání a do kokpitu vešel jeden z vojáků.
„Navedu vás," řekl klidně a přikrčil se, aby oknem viděl co největší kus cizí lodi. „Tam," ukázal vpravo nahoru k tmavší skvrnce na stříbřitém trupu plavidla. „Tam by měla být nějaká výpusť nebo něco takového. Dostaneme se tudy dovnitř."
John a John se na sebe podívali a pokrčili rameny. „Podle přání," zamumlal jeden z nich. Bez protestů navedli letoun k vyznačenému bodu a společně s vojákem sledovali, jak se přibližuje.
„Pomalu," zamumlal voják a nakláněl se na všechny strany, aby viděl trup cizí lodi ze všech možných stran. „Kdyby měli nějaké štíty...," nedopovězená věta zůstala významně viset ve vzduchu.
Štíty se nekonaly. Bylo záhadou, jak se loď udrží tak nízko nad zemí bez ochrany trupu, ale na bližší zkoumání technických detailů tady výsadek nebyl.
John a John zaparkovali letoun v matoucím přítmí obrovské haly, do které se dostali hned po vletu mezi dva silné pláty neznámého složení, jež tvořily vnější plášť lodi. Vojáci si bez vyzvání začali navlékat mohutné skafandry, když je zarazil profesorův hlas: „Kolem letounu je přijatelná atmosféra a něco na způsob přitažlivosti. Sice jenom asi poloviční než zemská, ale mělo by to stačit. Určím směr." Otevřel stříbrný kufr a pár minut se nad ním skláněl. „Tudy," kývl důležitě neznámým prostorem dál do cizí lodi. „Další směr určím později."
Jane sklonila hlavu, aby skryla úsměšek, a vojáci se nepokrytě pochechtávali. Pokud nebyl zdroj energie přilepený k vnitřnímu plášti lodě, bylo jasné, že musí celá skupina podniknout ještě dlouhou pěší túru.
„Štěstí přeje připraveným," zahlaholil plukovník Kediger, pokynul dvěma vojákům, aby se chopili profesorova vybavení, a další dva si navzájem na záda opatrně připevňovali těžké batohy.
Pochod cizí vesmírnou lodí byl dlouhý a únavný. Při její velikosti si nebyli jistí, kdy se dostanou do centra energie, aby ji mohli vyřadit. Po dvou hodinách chůze a několika doktorových měřeních, po kterých pokračovali vždy stále rovně, bez varování vešli do prostoru, který všechny ohromil svojí rozlehlostí. Uprostřed se vznášela ostře zářící koule, spojená se vstupem, kterým vešli, křehkou lávkou z kovových tyčí.
„To bude těžké," zamumlal plukovník. Z náprsní kapsy vtáhl sluneční brýle a nasadil si je. „Teď opatrně," poručil, přikrčil se a začal se po můstku opatrně a pomalu přibližovat ke kouli.
„Profesore," zašeptala Jane dřív, než se vydala za plazícími se vojáky, „je to opravdu ten zdroj energie, který hledáme?"
„Jistěže," profesor důstojně pokýval hlavou a neodpustil si blahosklonný pohled na mladou vědkyni. „Ukazují to nejen moje oči, ale i ten nejlepší přístroj na vyhledávání energie, který byl na Zemi sestrojen," ujistil ji ještě a rozvážným krokem se vydal za vojáky. Ti nechali jeho nejdokonalejší přístroj u vstupu do obrovského sálu s jedním z nich na hlídce.
Oba vědci došli a vojáci se doplížili k zářící kouli. Nebyla umístěná přímo na lávce, ale těsně nad ní. Lávka pak pokračoval dál a mizela u nějakého vzdáleného vstupu do další chodby.
„Co s tím, profesore? Doktorko?" plukovník si v rozpacích zajel rukou do vlasů. Koule byla připevněna na kabelu silném jako stoletý dub visícím ze stropu. Nikde do ní nebyl vstup a ovládání také úplně scházelo.
Profesor přecházel pod koulí a zamyšleně si ťukal prstem na rty. Proud učených výrazů vycházející z jeho úst nenechal nikoho na pochybách, že si neví rady. I plukovník pochopil, že se od profesora rady nedočká. „Doktorko?" obrátil se k druhému vědeckému poradci, který byl jejich záchranné skupině přidělen.
Doktorka Smithová se na něj usmála a neřekla ani slovo. Plukovník Kediger bezmocně zakoulel očima. „Odpálíme to," pronesl temně a ve tváři se mu usadil zvláštní svit. Na tuto chvíli celý čas čekal. Na efektní výbuch. Na detonaci, která otřese neznámou lodí a myslí jejích vlastníků tak, že je přejde chuť zahrávat si s obyvateli Země.
„Ano," pokýval profesor vážně hlavou a rozhlédl se. „Množství výbušnin, které máte s sebou, by mělo stačit na eliminování tohoto reaktoru. Není pochyb, že je to hlavní zdroj energie celé lodi."
„Výbušninou myslíte toho malého nuka?" ušklíbl se plukovník a kývl na vojáky s těžkými batohy. Opatrně je složili pod zářící kouli a vytáhli z nich části nukleárního zařízení. Jejich sestavení bylo dílem okamžiku.
Doktorka už se neusmívala. Tváří v tvář atomové hlavici ji přešel humor. Nepočkala ani na aktivaci časového zařízení a vydala zpět přes lávku, kolem hlídky a nekonečnou chodbou k zaparkovanému letounu.
„Přidejte, madam," zafuněl jí do ucha jeden z probíhajících vojáků. „Máme jenom hodinu, na dýl to nastavit nešlo."
„Opravdu neuvěřitelný diletantismus," zachrčel profesor, minul doktorku, odrazil se a přeletěl dlouhým skokem několik metrů. Poloviční gravitace měla svoje výhody.
K letounu se dostali v neuvěřitelném čase. Měli ještě celých pět minut na opuštění lodi před výbuchem atomové bomby.
„Pryč, pryč, pryč," opakoval profesor jako kolovrátek.
Letoun vystřelil z cizí vesmírné lodi a řítil se zpět k Zemi. Za sebou slyšeli hukot a praskání a nakonec ticho. John se odvážil podívat na obrazovku zpětné kamery a vykřikl překvapením. Po cizím plavidle nezůstala ani stopa.
„Zvládli jsme to!" vykřikl v tu chvíli plukovník Kediger, který rovněž sledoval zpětnou obrazovku. „Země je zachráněna," hlesl přeskakujícím hlasem a sesunul se do křesla. Podařilo se mu splnit nemožný úkol a neztratil při něm ani jednoho člena týmu. „Všichni jste hrdinové," řekl dojatě.
Oslavy na Zemi byly dlouhé a celá posádka letounu včetně obou pilotů se za pár hodin stala nejznámějšími osobnostmi na planetě.

..................................................................

Vesmírná loď zmizela z orbity kolem třetí planety solárního systému a objevila se až za hranicí oběžné dráhy poslední z jeho planetek.
„Můžeme letět, kapitáne," ozvalo se z interkomu. „Loď je v pořádku. Jedinou závadu, která vznikla těsně po odletu těch tvorů, už jsme odstranili."
„Závadu?" zeptal se kapitán.
„Poškodili nám osvětlení v jednom ze skladů u vnějšího pláště."