Vaše POTVORblogy

9.část
Konec prázdnin.

Nastal čas, kdy jsme se pomalu chystali opustit naše letní sídlo. Zanedlouho začne škola.
Seděli jsme na půdě a sledovali jsme, jak koťata stojí frontu před starým pekáčem, naplněným kočičí podestýlkou. Černý poctivě vykonával potřebu a ostatní čekali, až se v pekáči uvolní místo.
„To by mě zajímalo, jak ty kočky přišly na to, že je to na čůrání,“ přemýšlela Terezka nahlas.
„Možná je to naučila Modelka,“ řekl Vítek a vymýšlel novou hračku pro kočky.
„Co to bude, až to bude,“ zeptala jsem se jen tak. Svou vynalézavostí mě můj syn stále ještě překvapoval.
„A odkud to věděla Mamina,?“ zajímala se dál Terezka.
„Copak já vím,“ odpověděla jsem. „V knížkách jsem se dočetla, že kočky jsou velice čistotné a tahle podestýlka prý je dokonce láká. Mamina tam ale nechodí. Začala chodit do sklepa na uhlí. Tam si ulevuje ona.“
„Tak proto to uhlí tak smrdělo, když jsme minule topili,“ zvedl hlavu od práce Víťa.
„Asi. Možná proto. Já jsem ten sklep už zamkla, aby tam Mamina nemohla,“ řekla jsem a dál jsem pozorovala, jak se malí střídají v pekáči. Kdyby se jim zachtělo, a přeskládali by naši chalupu na Rubikovu kostku, se mnou by to nehnulo.
„Jenom nevím, jak to uděláme s jídlem, když tady teď nebudeme,“ starala jsem se.
„To se ještě nenašel nikdo, kdo by chtěl nějaké kotě? Vždyť by jim chytalo myši,“ ptala se Terezka.
„Bohužel, nenašel,“ povzdychla jsem si. „Každý mi řekl, že tady koček pobíhá dost a svoji vlastní nepotřebují.“
„Hmm, tak to je blbý,“ zhodnotila situaci dcera.
Vítek vstal a začal zkoušet, jak se bude koťatům líbit nová hračka. Poskládal ze stavebnice konstrukci, do které pověsil papírek. Malí sice zpočátku váhali, ale pak se do hraní pustili s vervou. Hračka měla úspěch.
Před odjezdem nám bylo do ouvej a Vítek málem plakal: „Oni tady sami umřou.“
„Neumřou, neboj,“ uklidňovala jsem syna. „Těch granulí, co jsem jim nasypala! To jim chvilku vydrží a já za nimi přijedu, abych jim zase přidala. Vždycky ve středu sem přijedu, když budete ve škole. No a pak v pátek po škole už můžeme jet za nimi zase. Tak si to spočítej. V neděli večer odjedeme, ve středu se tu stavím já, a v pátek večer jsme tady zase.“
Vítek zapřemýšlel a trošku se uklidnil.
Jak jsem řekla, tak to také bylo. Jezdila jsem tak měsíc. Začalo jít do tuhého. Koťata byla tak akorát k odběru, ale nikdo je nechtěl.
„Já mít barák, tak si je vezmu všechny, ale takhle...“stěžovala jsem si Mirkovi.
„Ne! Všechny ne,“ vyděsil se Mirek. „Jednoho si vezměte, třeba Mogwaje, ale všechny ne.“
Udiveně jsem pohlédla na svého muže: „Ty souhlasíš s tím, že si jednoho můžeme vzít domů? Od kdy?“
„Jinak mi tam nataháš všechny,“ zdůvodnil ten obrat Mirek.
„No to tedy doslova čučím. Vždyť jsi říkal, že žádná kočka ti nesmí přes práh.“
„To jsem říkal, ale když vás vidím, jak tady blbnete kvůli kočkám...“
„Terezka říkala, že by brala i psa. Toho už chce hodně dlouho.“
„Vím. Nezapomněl jsem. Vyhrožujete tím pořád. Psa ne. Kočku ještě snesu. S tou se aspoň nemusí běhat ven.“
„Já bych si vzala Modelku, ale vím, že to nejde.“
„Tak zrovna tu si nemůžeš vzít, vždyť je to kočka zvyklá na...“
„Já vím. Na les a vesnici. Nemůžu ji zavřít do paneláku. A navíc je jediná, kdo se tady o ty malé postará.“
Políbila jsem svého muže na zamračené čelo a šla jsem na dvorek, sdělit tu novinu dětem.