Vaše POTVORblogy

8.část
Život s koťaty

Koťátka nám devastovala půdu a my jsme byli štěstím bez sebe. Podivná rovnice.
Modelka se ukázala být úžasnou, starostlivou matkou a zcela si získala mé srdce. 
Vždy, když nastal čas na krmení, slezla Modelka z půdy za mnou do kuchyně. Pak si jen tak sedla před práh kuchyně a čekala. Byla trpělivá. Čekala někdy hodně dlouho, než jsem jídlo přichystala. Pak, když viděla, že mám v ruce talíř, vedla mě nahoru, zpátky na půdu. Sama šla příkladem a začala jíst jako první. To byla jediná chvilka, kdy se nechala pohladit. Netrvalo dlouho a přidala se k ní i koťata. Modelce jsem začali říkat Mamino, když už teď byla máma, a ona kupodivu slyšela i na toto jméno, přestože se původně jmenovala Muro. Když byla Mamina z dosahu, koťata zalezla pod skříň a vylezl jenom Mogwai. Ten jediný se nebál a Mirek mu prorokoval špatný osud: „Ty špatně dopadneš prcku. Vůbec nemáš pud sebezáchovy. Podívej se na mě, jak jsem veliký. Musíš na sebe dávat pozor.“
„Navíc je celý bílý, bude vidět i z dálky,“ přitakávala jsem svému muži.
„Tak si ho vezmeme domů,“ vložil se do toho Víťa. „U nás doma bude v bezpečí.“
Vyvalila jsem na něho oči: „Jak jsi na tohle přišel?“
„Vždyť on k nám chce mami,“ bránil svůj názor Vítek. 
Terezka se přidala: „Víťa má pravdu. Mogwai se k nám vždycky měl.“
„A kdo říkal, že si vezmeme nějakou kočku domů? To bych snad musel o tom něco vědět ne?“, řekl Mirek.
„Co s kočkou v paneláku. Jenom by se tam trápila,“ souhlasila jsem.
„Ale já bych se o ni staral,“ nevzdával se Víťa. 
„Nic. Žádná kočka do baráku,“zarazila jsem debatu.
Jenomže časem přece jen vyvstala otázka, co tedy vlastně s koťaty. Po vesnici jsem se už ptala, jestli někdo nějaké nechce, ale bez úspěchu. Koček bylo všude dost. Ještě tak kocourka by vzali, ale kočku ne. Začali jsme tedy zjišťovat, které z koťat je kočka a které kocourek.
To se ví. Už jenom ten odchyt nebyl jednoduchý. 
Nalili jsme do talíře mléko a čekali, až se koťata přiblíží. Netrvalo to dlouho. Všechna se sešla u talíře a začala pít. Byl na ně úžasný pohled. Čtyři hlavičky ponořené v mléce, čtyři zadečky seřazené vedle sebe a čtyři ocásky vysoko zdvižené. 
„To by byla fotka!,“ smála se Terezka.
„To tak natočit na kameru, a poslat do Neváhej a toč.“
Černý dopil první. Odešel kousek od talíře s mlékem a začal se oblizovat.
„Podívej se na něho,“ řekla Terezka. Je celý černý, jen čumák a fousky má bílé. Ten je tak slaďoučký.“
„Copak, copak. Tak už ne Mogwai, ale Černý?“, popichovala jsem dceru.
„Mně se Černý líbí.“
„Kdyby to bylo na mně, vzala bych Maminu. To je kočka!“
„No mami,“ divila se Terezka. „Ty přece kočku nechceš domů.“
„Máš pravdu, ale kdybych si mohla vzít Maminu... to by bylo něco. Ale právě ji vzít nemůžeme. Je to kočka skoro toulavá. Ta by strašně trpěla, kdybychom ji vzali do paneláku.“
„Počkej mami. Rozumím tomu dobře, že uvažuješ o tom, že si nějaké to kotě vezmeme?“
„Já nevím. Fakt nevím. A taťka by určitě nesouhlasil, Terezko. Pojď. Podíváme se jim na ty prdelky, než zalezou pod skříň.“
Malí si to nedali líbit. Za všechny mi to nakonec vysvětlila Barevná, když mi zasekla drápy do ruky.
„Au, pusť mě, vždyť to bolí,“ křičela jsem.
„Chyť ji pevně mami,“ volala na mě Terezka.
„Neposlouchej tu holku a okamžitě mě pusť,“ vřískala Barevná a zasekla do mě další drápky.
„Já už ji neudržím, to bolí, au,“ odhodila jsem vztekle kočku na zem. „Co ti dělám? To nemůžeš chvilku vydržet?“
„Takhle asi těžko zjistíme pohlaví,“ řekla Terezka. „Podívej jak je vyplašená,“ ukázala Terezka na Modelku.
„Neboj se Mamino. Já jim neublížím. Neboj,“ uklidňovala jsem Modelku a pohladila ji.
Vzdala jsem to. Prostudovala jsem, co se dalo, ale nebylo to k ničemu. Veškerá dostupná literatura i s ilustracemi mi nebyla k ničemu. Prostě se to nedalo poznat.