Vaše POTVORblogy

7.část
„Kočky se množí dělením,“
prohlásila Terezka, když jsme ráno, celí nedočkaví, vyběhli na půdu podívat se na koťátko a místo jednoho jsme našli dvě. Druhé bylo strakaté, tříbarevné a zlostně na nás prskalo, sotva jsme se přiblížili.
„Takže přece jenom máš více koťátek,“ vrhla jsem pohled na pyšnou Modelku. Celé dopoledne jsem musela krotit děti, ale také sebe, abych nevylezla nahoru na půdu, podívat se na koťata. Byla tak krásná! Odolávali jsme opravdu jen těžko. 
Po obědě jsme seděli v kuchyni, když nás volal Mirek zvenčí: „ Honem, rychle, pojďte se podívat!“
Doběhli jsme pozdě. 
„Právě jsem viděl Modelku, jak tahá další kotě po schodech nahoru. Bylo celé černé.“
„Škoda, že jsme to nestihli,“ litovala Terezka.
„ Když s ním Modelka lezla nahoru, tak jí asi uprostřed schodů vypadlo a skutálelo se dolů,“ pokračoval Mirek ve vyprávění. „ Chtěl jsem jí pomoct, ale to už byla Modelka u Černého, znovu ho popadla za kožíšek a nesla ho nahoru. Volal jsem na vás, ale už bylo pozdě.“
„Jdu se podívat nahoru,“ řekla Terezka a odhodlaně vykročila. Zakazovat jí cokoli v této chvíli bylo nad mé síly. Kočkám holt asi klidu nedopřejeme. Všichni jsme byli zvědaví a všichni jsme se šli podívat. Ve skříni se choulila k Modelce tři koťátka a sála maminčino mlíčko.
„Budeme tě muset Modelko dobře krmit, ať máš hodně mlíčka,“ řekla jsem starostlivě a už jsem přemýšlela, jaké žrádlo je pro takovou kočku nejlepší. 
Do večera přibylo do pelíšku další kotě. Tentokrát bylo celé bílé s rezavými flíčky a obrovskýma ušima. Protože nám připomínalo postavičku z filmu Gremlins, pojmenovali jsme koťátko po ní. Jmenovala se Mogwai.
 Celé hodiny jsme dokázali pozorovat ta stvořeníčka a brzy jsme vypozorovali, které koťátko má navrch, které se bojí, které je nejrychleji u jídla... Černý s Barevnou se nás dost báli a ani při hraní nás nepřestávali kontrolovat, jestli jsme dost daleko. Mourek byl trošku odvážnější a nejvíc kamarádil s Mogwaiem. Mogwai byl statečný jako Čuk a Gek. Vůbec se nebál. Když jsme si ho chtěli vyfotit, klidně přišel až k fotoaparátu a zapózoval. Nejraději si hrál s námi a také mu nevadilo, když jsme ho pohladili. Byl to náš favorit a tak už to zůstalo. 
Začala jsem vyvařovat nejen nám, ale také kočkám, protože když jde o děti, tak se neznám. 

O psech bych věděla hodně, ale to mi teď nebylo nic platné. Z kočkami jsem neměla žádné zkušenosti. Půjčila jsem si v knihovně všechny knížky, které tam o kočkách měli. 
„Tady čtu, jéžíšimariáá, že kočky vůbec nemají pít mléko! A my jim mléko dáváme!“
„Ukaž, kde to píšou?,“ přišla se Terezka podívat.
„No tady,“ ukazovala jsem prstem na řádky v knížce, „přečti si to.
„No fakt, prý se jim v bříšku srazí. To teda slyším prvně.“
„Já taky. Vždycky všichni dávají kočkám mléko.“
„Co jim máme dávat to tam nepíšou?“
„To si musím teprve přečíst,“ a četla jsem dál.
Přibývajícím množstvím přečtených stránek jsem si už skoro zoufala. 
„Úplně všechno jsme dělali špatně. Mirku, děti, jde se nakupovat.“
„To nemyslíš vážně,“ vzpouzel se Mirek. „Přestaň šílet, vždyť jsou to jenom kočky.“
„Jsou, ale malé a sami se o sebe nepostarají. Modelka na ně už taky nestačí. Rostou jako z vody. “
„Jasně že rostou, když je tak vykrmuješ. To je samý vývarek a kuřecí drobečky a mlíčko...“
„No!“ povytáhla jsem významně obočí, „a to si představ, že jsem se dočetla, že mlíko se kočkám vůbec nemá dávat! Taťko. Tatínku, přece bys je nenechal...“
„Nechal,“ usmál se Mirek s povzdechem a vzdal se.