Vaše POTVORblogy

6.část
Dostalo se nám té cti.

Šli jsme na výlet. Blízko od nás, v Rožnově pod Radhoštěm, je Skanzen. Už jsme tam byli nesčetněkrát, ale pokaždé se nám tam líbilo. Nejvíce jsme se těšili na Valašskou kyselicu. Tu jsem se sice naučila vařit i doma, ale v Rožnově byla jiná. Ne snad lepší... prostě jiná.

 
Vrátili jsme se k večeru a u chalupy už čekala Modelka. Přivítali jsme se
s ní a šli do chalupy, vybalit věci. Modelka dostala svoji misku jídla a šla si po svých. Já jsem se chystala umýt nádobí. Ve spartánských podmínkách na chalupě to vždycky znamená zatopit, ohřát vodu, nanosit nádobí do koupelny kde byla voda, a umyté odnést zpátky do kuchyně. S povzdechem jsem si vzpomněla na svůj dřez a vodu z vodovodu v paneláku. Pustila jsem se do práce, zatímco Mirek už zatápěl v kotli s vodou. Když už jsem začala nosit umyté nádobí do kuchyně, kde ho děti utíraly a schovávaly do skříněk, málem jsem zakopla o Modelku.  Procházela se mi pod nohama, jako cirkusový mopslík..

„Co je Modelko, vždyť už jsi jídlo dostala. Copak jsi měla málo?“
Šla jsem se podívat do misky, ale z té ani neubylo.
„Že bys chtěla raději mlíčko?“ vešla jsem do kuchyně. „Terezko, prosím tě, dej Modelce trošku mlíčka. Pořád se mi motá pod nohama. Třeba jí to maso nechutná.“
Když jsem se vracela s další várkou umytého nádobí, Modelka už byla u misky s mlékem. Napříště se mi však zase motala pod nohama a přidala důrazné mňau.

 
„Modelko, prosím tě, neotravuj. Co zase chceš? Copak nevidíš jak lítám?“
To už šel Mirek s talíři a málem o Modelku zakopl: „Krucinál kočko, co je?“
„Nevím co se s ní děje Mirku. Něco asi chce, ale já fakt nevím co.“
„Dali jste jí najíst?“
„Jasně že dali, ale ona si nedá říct.“
„Třeba jí to přejde.“
Nádobí umyto, utřeno, schováno. Zase bude den, dva klid. Mýt ho tady každý den je děs.
Zrovna jsem dávala dětem dobrou noc, když do dveří vešel Mirek: „Pojďte se na něco podívat. Děcka, vy si vezměte na sebe svetry.“ Tady na horách je i v létě zima, když je noc.
Mirek nás zavedl do sklepa. Tam, schoulené na zemi, pištělo malinké mourovaté koťátko.
Asi metr od něho seděla Modelka a bedlivě nás pozorovala.

 
Kdybychom právě viděli vycházet Vánoční hvězdu nad Betlémem, nebyli bychom více dojatí, nežli právě teď. Děti se hlasitě rozněžnily, až jsem je musela uklidnit, aby se ztišily. Vzala jsem koťátko do ruky a pozorovala jsem při tom Modelku. Ta se ihned postavila a sledovala, co bude dál.
Tiše jsem k ní promlouvala: „Holka moje zlatá, to je tvoje? Tak měla babička pravdu. Máš koťátka. Tohle se ti asi nějak zatoulalo, nebo vypadlo? Ale odkud?“
„Myslíš mami, že bude mít ještě někde další koťátka?,“ zašeptal Vítek.
„To vážně nevím Vítku. Asi ano. Zkusíme je najít.“
„Já myslím že určitě,“ ozval se Mirek. Najdeme je a toho Mourka dáme zpátky, ať mají svůj klid.“
Mourek zatím ležel v mé dlani a Modelka nás vedla ze sklepa na chodbu, odkud se šlo na půdu. Vždycky se podívala, jestli jdu s koťátkem za ní. Jakoby chtěla od nás odsouhlasit, že tam, kam jde, jít smí. Sice kočkám nerozumím, ale tohle bylo očividné. Modelka se zastavila pod schody které vedly na půdu.

„Chceš nahoru Modelko?,“ zeptala jsem se. Když opatrně vykročila na druhý schod, věděla jsem, že ano. Vylezli jsme až nahoru na půdu a tam Modelka zůstala, jakoby bezradně stát na místě.
Ozvala se Terezka: „Já si myslím, že Modelka hledá další koťata. Možná se jí rozutekla a ona nás přizvala na pomoc.“
„Nemyslím,“ zavrtěla jsem hlavou. „Spíše mi to připadá, že chce najít nějaký pelíšek. Je tu děsná tma.“
„Už jdu,“ volal na nás ze zdola Mirek a v ruce svíral baterku. „Posvítím vám.“
„Přesně o tom jsme teď mluvili,“ ocenila tátovu předvídavost Terezka.
Dala jsem jí kotě do ruky: „Počkej s ním tady, já s taťkou zkusíme najít nějaký pelíšek. A raději si s tím koťátkem sedni. Kdyby už náhodou vypadlo, ať nepadá z výšky.“
Terezka si sedla na podlahu a Vítek vedle ní. My s Mirkem jsme šli prohledat půdu. Nikde nic. Žádná další koťata. Co teď? Modelka chodila s námi, ale k žádnému pelíšku nás nedovedla.
„Tak co, Modelko, Kde máš ty drobečky,“ povzbuzovala jsem ji.

Po půlhodině hledání jsme to vzdali.
Vzadu na půdě stála stará skříň. Byly v ní jenom samé starší šaty, které se čas od času použili, když někdo přijel na návštěvu a nebyl na zdejší počasí připravený. Vzala jsem jeden kožich, vystlala jsem jím dno skříně a na kožíšek položila Mourka. Modelka si k němu okamžitě lehla.
Spokojeně jsem se usmívala. „Tak tohle jsi chtěla.“
Pohladili jsme ji, pochválili a šli jsme taky spát. Už byla skoro půlnoc.