Vaše POTVORblogy

Uvařila jsem si kávu, sedla si na dvorek, a pozorovala jsem, jak se větve stromů skláněly nad kopcem za naší chalupou, kterému se tady odjakživa říkalo Grapa. Sluníčko své paprsky opíralo o Grapu a les. Nádhera. Všechno tak zelené... Pohodička. Děti se šly koupat k blízké řece. Nikdo nic nechce, nikdo mě neotravuje. Jen odkudsi z dálky rušila klid pilná pila, cirkulárka. A přece. „Co je to za zvuk? Aha. To jsi ty Modelko. Ach jo. Chceš něco dobrého?“ Kočka na mě omluvně pohlédla a prohlásila: „Mrrrrau.“
A je po klidu. „Tak jo, ty moje krasavice. Dám ti něco lepšího, než jindy. 
Už jsem se na tebe připravila.“ Zašla jsem do kuchyně pro misku s vařeným kouskem kuřete a ovesnými vločkami. „Doufám, že ti to bude chutnat. Dala jsem si s tím práci. To je extra pro tebe,“ položila jsem žrádlo před Modelku. Pustila se do jídla a já si mohla v klidu vypít svoje kafe.

„Zvláštní. Babička v neděli prohlásila že máš koťata. Prý to pozná. Co ta už viděla koček s mladýma, vždyť je z vesnice. Tak mi ale řekni, kde ty dětičky máš? Nebo se tentokrát babička spletla? Jen jez holka moje. Jestli máš opravdu někde schovaná koťata musíš jíst hodně a dobře, abys je uživila víš.To nějaká semtammyška nespraví. Ale neboj, já už na tebe dohlédnu.“ Hučela jsem do kočky seč mi síly stačily, protože nikdo jiný nebyl zrovna po ruce. Už jsem si na ni docela zvykla. My všichni jsme si zvykli. Mirek ji rozmazloval a dělil se s ní o cokoli,o co si řekla. Jednou to byl kousek salámu, podruhé zbytek sýra. A děti? Ty byly z kočky úplně vedle.Jenom já jsem nedokázala zapomenout na to, co jsem slýchávala už od malička: „Kočky jsou falešné a za člověkem přijdou jen když chtějí nažrat. Zato pes, to je něco úplně jiného...“

Modelka dojedla, poctivě se umyla a lehla si na sluníčkem vyhřátou trávu na dvorku. „Muro! Murino!,“ křikla paní Jurčová. Nebylo to ani moc hlasité. Modelka se okamžitě zvedla a utíkala za paní Jurčovou.

„Ty zrádkyně!,“ pohoršila jsem se nad kočkou. „Sotva tě zavolá, už utíkáš. A to jsi právě dostala takovou dobrotu. Už nic nedostaneš! Koťata,nekoťata.

Zůstaň si u Jurčové. Tam dostaneš nažrat jednou za čas. A já ti tady tak podstrojuji... Je to fakt. Pes je pes.“

Zlobila jsem se na kočku, cítila jsem se uražená a odstrčená a vůbec mi nedocházelo, co mi řekla Terezka, když jsem jí to za hodinku vyprávěla.

„Ale mami, vždyť je to fajn. Ona ti právě Modelka ukázala, že ačkoli byla nažraná, běžela na zavolání za svou paní. Ne pro žrádlo, ale prostě proto, že ji paní Jurčová volala. To bys měla spíš ocenit,ne?“

„Co mám ocenit? Že tady u nás žere a bydlí a pak zdrhne zpátky?“
„Přesně. Aspoň nemůžeš říct, že není věrná jako pes, jak to vždycky říkáš,“ smála se na mě dcera.„Vrátila se, protože na paní Jurčovou nezapomněla a má ji ráda.“„Pěkně děkuji. Ráda... ráda...,“ zlobila jsem se dál a šla jsem do kuchyně připravit večeři. Modelka se vrátila jakoby se nic nestalo. Motala se mi pod nohama a dělala na mě to své mrrrau a lísala se, až to pěkné nebylo. Mně se to ale líbilo. „Pěkně vítám zrádkyně,“ podrbala jsem ji za uchem. „Tak jak jsi se měla, co? Byla jsi aspoň hodná?

Nezlobila jsi paní Jurčovou? Vždyť jo, já vím. Ty jsi moje šikulka. Ty sis to pěkně zařídila, jen co je pravda. No, máš to u mě.“ Za rohem vykukovaly děti s Mirkem a pochechtávali se. „Zmizte,“ usmála jsem se na ně. „Vždyť se tady v tom pyžamu nachladíte.“Terezka s Vítkem utekli se smíchem do kuchyně. Mirek se v pantoflích přišoural ke mně: „Stejně musíš Modelce připočítat k dobru, že má paní Jurčovou ráda a nedá se tebou uplatit.“
„Ještě ty začínej,“ objala jsem svého muže. „Zlobila jsem se na oko. Jenom na jedno. Na obě bych to nedokázala.“

A Mirek pohladil jednou rukou mě a druhou Modelku.