Vaše POTVORblogy

4.část
Nesnáším kočky!

„Hlavně toho hnusného, velikého, oranžového kocoura. Toho nenávidím. Přesto se snažím dětem vysvětlit, že je to jenom šelma, které stála naše Ťapka v cestě. Že vlastně jen dělá co musí, aby neumřel hlady. Sama tomu nemůžu věřit, ale mám strach, aby neublížil také dětem, kdyby se s ním snažily vypořádat. Včera jsem ho potkala. Stál proti mně a neohroženě mi koukal do očí. Když jsem se k němu přiblížila asi na půl metru, teprve zdrhl. Taková potvora a nikdo ho nedokáže chytit!“
„Mamko podívej,“ přerušila mě Terezka.
„Terko, nevidíš že telefonuji?“ Můj dlouhý monolog poslouchal na druhé straně pomyslného drátu Mirek.
„Ále. Nic důležitého, to jenom Terezka mi ukazuje nějakou kočku,“ pokračovala jsem v hovoru přes mobil. „Dobře, tak přijeď až v sobotu, když jinak nemůžeš. Cože? Jo, ahoj.“
„A co jako mám dělat s tou kočkou Terezko?“ obrátila jsem se rozzlobeně na dceru.
„Víš mami, ona je hrozně moc plachá. Já jsem se snažila už několikrát ji pohladit, ale ona vždycky uteče....“
„Proč proboha chceš hladit úplně cizí kočku? To ti ten vzteklý kocour nestačil?“
„Ale ona je to kočka od paní Jurčové. Já ji znám. Strašně se každého bojí a podívej – tobě se točí kolem nohy.“
„Co já s kočkou. Nejspíš chce mlíko. Ať jí ho dá paní Jurčová, když je to její kočka.“
„Ale mami, víš jaká je paní Jurčová v poslední době. Ona si tak vzpomene na kočku!“
„To máš pravdu. Chudák paní Jurčová. Má už sice na to věk, ale takhle moc všechno zapomínat... Jen doufám, že já na tom budu líp, až budu  stará.“
Prohlížela jsem si kočku, kterou byla Terezka tak unesená: „Je ale moc hezká, tahle kočka. Tak protáhlou hlavu má. 
Štíhlá, bílý kožíšek na hrudi. Fakt pěkná. Jako nějaká kočičí modelka.“
„Že jo mami. Můžu jí teda dát trochu mléka?“
„Tak jo,“ řekla jsem, „ale dej jí to ven. Do chalupy mi ji nevoď.“ 
Terezka nalila mléko do misky a nabídla ho kočce. Ta se do něj pustila, jakoby týden nejedla.
„To je zvláštní Terezko, že jsem tady ještě tuhle kočku neviděla,“ pozorovala jsem kočku. „Paní Jurčová ji asi nemá moc dlouho. Možná tak od jara,“ přemýšlela jsem nahlas. „Mimochodem, tatínek volal, že přijede až v sobotu.“
„To je škoda. Zase má nějakou důležitou práci?“
„Bohužel. Zato mám ale taky jednu dobrou zprávu. Přijede babička s dědou. V neděli.“
„Tak to je super. Zůstanou tady přes noc?“
„Myslím, že ne, Terezko. Vždyť víš, jak neradi spí jinde než doma. To víš,“ utěšovala jsem dceru, „starší lidé už jsou 
raději na svém. Já bych se u nich doma taky nevyspala. Tak už to prostě chodí.“
„Aspoň že v neděli tady budou s námi. Půjdeme zase koupit zákusky do Turzovky?“
„To víš, že ano. Na tyhle zákusky se oni vždycky moc těší. A taky uvaříme něco dobrého. Něco, co by chutnalo i 
dědovi,“ usmála jsem se na Terezku. 
Kočka dopila mlíčko a začala se oblizovat. V misce nezůstala ani kapka. 
„Ta musela mít hlad,“ komentovala to Terezka.
„Asi ano,“ odpověděla jsem a dál jsem se o kočku nestarala.
Zato kočka se starala o mě. Možná... spíše ne tak o mě jako o jídlo. Začala k nám chodit den co den. Nakonec si pro sebe zabrala místo na půdě a už od nás neodcházela zpátky na dvůr paní Jurčové. Jen seběhla z půdy pro nějaké to jídélko, občas se šla projít a zkontrolovat rajón.
Vracela se k nám na půdu. Nevadilo mi to, jak jsem si prve myslela. Alespoň vychytá myši v chalupě, říkala jsem si. 
Začali jsme jí říkat Modelka.

Pokračování příště...