Vaše POTVORblogy

Nucený výsek v Zoo.

Na konci minulého blogu jsem se zmínila o jedné malé historce se synem z „doby listopadové" a vzpomněla jsem si na dobu,kdy byla dcerka ještě malá a dodnes mi tato historka vyvolává škubání koutky...

Monika byla jako malá hrozně vybíravá v jídle, na 8 jídel z 10ti odpověděla, že tohleto nejí, tamto nemá ráda atd. Každé jídlo doslova rozpitvala na molekuly,jestli tam nenajde něco, na co by mohla protestovat. Legendární se stala koprová omáčka-když mi babička stříhala čerstvý,voňavý kopr ze zahrady, chodila za ní se slovy:"Babi,nedávej mamce tu trávu. Ona z ní pak dělá máčku a mě tam nechutnají ty čárky..."

Když nedávno okřikla svoji dcerku :"Nerýpej se v tom jídle a jez!", ucedila jsem-To má po matce...

Ale zpět ke zmiňované historce. Pekla jsem na oběd kuře a dcera chodila a pořád dokola se ptala,co bude na oběd. Asi 5x jsem odpověděla,že pečené kuře a tak když přišla znovu s dotazem,co bude na oběd, řekla jsem : „Pečený hroch." A byl klid,už se nezeptala. Oběd snědla bez řečí, kupodivu celý a pak jen řekla, že ten pečený hroch trošku chutnal,jako kuře,ale byl mnohem lepší.

Nejsem a nebyla jsem nikdy příznivcem kafíčkování a drbání se sousedkami,na to jsem vždy měla víc svých zájmů a drahý mi byl čas,ale někdy jsem se návštěvě jedné z těch typických kafíčkářek nevyhnula. Pozvala jsem ji dál,postavila na kafe, na její obligátní otázku :"Co nějaké nové drby,neznáš?" odpověděla ne a vypnula jsem poslech. Ten jsem zapnula až při líčení toho,kterak musela odstavit sporák,protože jí za něj spadl ultra frajs. „Cože ti spadlo za sporák?" „No ultra frajs, tobě to nedali,ten malý vzorek,když s tím chodili po baráku?" „Jo Ferry ultra,aha..." Pro ty,kteří nepamatují éru Vizírů a jiných zázraků, Ferry ultra byl nějaký zázračný odmašťovací prostředek na nádobí a tenkrát se vzorky chodili dealeři po domech.

Vtom přiběhla malá a říká sousedce: „Teto,heč, my jsme měli na oběd pečeného hrocha! A byl moc dobrý!" Sousedka se podívala na ni, pak na mě: „To jako fakt?" Nejprve jsem se musela otočit,abych potlačila smích a pak jí s klidem říkám:"No,pečeného hrocha. Copak tys to nikdy nepřipravovala? Já jsem to zkoušela dle rady upéct se zvláštním kořením a fakt to bylo dobré." Zarazila se nejspíš nad tím,jak je možné že o tom ONA nic neví a ptá se dál: „A kde se to dá sehnat?" Říkám jí:"U Zoo zřídili nucený výsek,když si třebas nějaké zvíře zlomí nohu a tak, léčení by bylo drahé,tak prostě to zvíře porazí. Minule měli zebru,říkali,že je to super do klobásek. Prostě pokaždé mají něco jiné,no a když jsem tam byla já,měli zrovna hroší,tak jsem vzala..." Strašně se mi chtělo smát,ale ovládla jsem to, takže jsme vedly docela vážný rozhovor. Pak se ptala,kde že ten výsek přesně je. „Víš,jak je kousek od hlavního vchodu hospůdka „U jelena"? No tak hned za tou hospůdkou zajdeš za roh a tam mají otevřený nucený výsek.Malý krámek." (Až na to,že za tou hospůdkou žádný roh není a nebyl).

Pak už jsme se k tomu nevracely,já jsem opět vypnula poslech,protože mě fakt nezajímalo, kdo ,kde, s kým atd.

Za pár dní ona zmíněná sousedka přišla zase a hned mezi dveřmi povídá:"Ty sis ze mě dělala srandu,že?" Napřed jsem nechápala,o co jde, až pak jsem pochopila. „Já jsem do toho Zoo jela a ten výsek jsem nenašla, tak jsem se šla zeptat k tomu Jelenovi číšníka,jestli neví,kde je tu nucený výsek,že má být hned za rohem a že tam mívají i maso do klobásek. Čuměl na mě s otevřenou hubou,až pak se rozchcechtal, že si ze mě někdo vystřelil." To už jsem se smála i já, naprosto mě nenapadlo,že mi to mohla sežrat i s navijákem a vzít to vážně. Nakonec jsem ji utěšila,že si udělala aspoň hezký výlet (sice přes celé město, dobrá hodinka a půl cestování) a neseděla celý den doma nebo na drbech.

Jedna malá,nevinná odpověď na otázku – co bude na oběd.......a mě vyvolá úsměv ještě teď.

Děkuji za trpělivost a za to,že jste dočetli až sem. Eva