Vaše POTVORblogy

Čarodějka

„Chyťte ji!"
Dovolila si jeden krátký pohled přes rameno a běžela dál. Naháněli ji takhle celé odpoledne a večer už začal rudnout červánky. Ať běžela, kam chtěla, pořád je měla v patách. Nadechla se, aby získala trochu síly k dalšímu útěku. Na tichou kletbu už jí dech nezbýval.
„Tam je!"
Další se přidali k pronásledování. Bleskově odhadla jejich pozici a vybrala si nový směr. Bude to těsné, ale možná se jí podaří uniknout. Kdyby doběhla do jeskyní, nikdo by se tam za ní neodvážil. Jeskyně. Ráda se procházela pod vysokými stropy zdobenými krápníky, hledala cestičky mezi drolivými kameny a protahovala se do míst, která zřejmě před ní žádný člověk neviděl. Ušklíbla se. Nebyla člověk. Ale jestli se jim podaří ji dneska večer chytit, dopadne stejně jako člověk. Její život skončí na hranici provlhlého chrastí. Možná to tak bude lepší, když se dřív udusí, než uhoří zaživa. Na co to myslí? To se přece nestane! Uteče jim jako vždycky a zase bude celý další rok chráněná jednoduchým kouzlem. Bylo to skvělé kouzlo, na které spotřebovala málo ze své moci, mělo jen jediný drobný nedostatek: na jeden den v roce se ztratilo. Přestalo fungovat a žádná síla ho nedokázala přivolat před rozbřeskem dalšího dne. Stačilo přežít jeden jediný den.
Přemýšlení ji zradilo. Přestala dávat pozor, špatně došlápla a pochroumala si kotník, takže dál se jen belhala. Stejně se nechtěla vzdát bez boje, i když ji dohonili, obstoupili a pokřikem a máváním planoucích pochodní si dodávali odvahy.
První, kdo se k ní přiblížil, si odnesl šrám přes celou tvář. Sekla po něm dlouhými nehty a rozesmála se. Než odvážlivec stačil odvrávorat zpátky k širokému kruhu vesničanů, upadl na kolena. Ještě se chvíli plazil, ale jed pracoval dobře. Zůstal ležet na boku a s posledním škubnutím vypustil duši.
„Ještě někdo?" syčela zuřivě. Slunce už začalo mizet za obzorem, ale ještě ji čekala dlouhá a černá noc. Možná jí pomůže. Možná se v temnotě ztratí a další ráno se bude tvářit, že se nic nestalo. Pokud přežije, nikdo si nebude na dnešní honičku pamatovat. Pokud nepřežije... nevěděla, co by se stalo. Vždycky utekla.
Kruh vesničanů kolem ní se začal stahovat. Pohodila hlavou a přizvedla si dlouhou sukni v očekávání dalšího běhu. Vyhlédla si jednu starší ženu a zašklebila se na ni. Věřila, že se žena lekne a couvne. V kruhu vznikne otvor, kterým proskočí a tentokrát už jí žádná myšlenka nezastaví. Jeskyně byly blízko. Tak blízko, že viděla proti tmavnoucí obloze obrys nízkých skal napůl skrytých v lese, kde podzemní prostory začínaly.
Žena necouvla. Čarodějka na ni vztekle prskla, ale ani to ženu nepřimělo ustoupit. Tak se soustředila na ženu, že si nevšimla pohybu za svými zády. Zahlédla stín, dopadající jí na hlavu, ale uhnout už nestačila. Před očima se jí roztančily barevné hvězdy, a pak vše pohltila noc.

Vesnice jásala. Podařilo se jim dostihnout čarodějku, která je už dlouho soužila, a přemoci ji. Svázanou ji hodili na hromadu přineseného dřeva a ruce se jim trochu třásly, když se k hranici blížili se zapálenými pochodněmi. Oheň vzplál na několika místech, vysoko nad vsí se smyčky jeho kouře spojily do jednoho víru a noční vítr je rozfoukal do ztracena.
Trvalo skoro celou noc, než oheň dohořel a vesničané se mohli přesvědčit, že z čarodějky nezůstalo vůbec nic. Nechali popel na hromadě a unaveně se vlekli do svých domovů. Na oslavu nikdo neměl ani pomyšlení.

Před svítáním bylo místo s dohořelou hranicí prázdné. Do popela padala rosa. Noční vítr ustal a kraj se připravoval na příchod nového dne.
Slunce vykouklo prvním nesmělým paprskem, ten se dotkl popela a hromádka šedé hmoty se pohnula. Nejdřív sotva znatelně, pak víc, a než se slunce posunulo na obzor tak, že vypadalo jako obrácená zlatá miska, stála v popelu štíhlá nahá žena s dlouhými hnědými vlasy. Rozhlédla se kolem sebe a nakrčila čelo, jakoby si na něco nemohla vzpomenout.
Za blízkým plotem zaskřehotal kohout. Kokrhání to ještě nebylo, přesto sebou žena trhla, ohlédla se po prázdných oknech vesnice a rozběhla se do blízkého lesa. Tam byl její domov - malá chalupa plná sušících se bylin a záhadných sáčků s tajemným obsahem.
Sotva se stačila obléct, když přišli první prosebníci, aby si vyžádali koření a masti na své neduhy. Ať ji předešlého večera chytili či nechytili, stejně jako roky předtím zapomněli, že by se měli bát. Kouzlo působilo dál. Rychle je odbyla a sotva poslední z nich zmizel na cestě za vzdálenou zatáčkou, vydala se hlouběji do lesa. Dlouho se prodírala hustým podrostem, než došla na malou mýtinu se stromkem uprostřed. Stromek byl plný růžových a bílých květů, které voněly do daleka. Zůstala stát pod nízkou větví obsypanou květy a netrpělivě se rozhlédla.
„Pořád pospíchá," ozval se vedle ní mužský hlas. Než se po něm stačila podívat, přimáčkl ji ke kmeni stromku a přitiskl své rty na její v dlouhém vášnivém polibku. "A pořád stejně krásná," vydechl, když se jejich ústa konečně rozpojila.
Omámeně zamrkala, ale než se vzpamatovala, majitel hlasu a líbajících rtů byl pryč.
„A tak je to každý rok," povzdechla si pro sebe.
Cestou zpátky do chalupy poskakovala jako malá holčička a broukala si nějakou odrhovačku. Svět byl nádherný. Cítila se plná energie a síly. Už věděla, co se stane, když vesničanům neuteče - zrodí se znovu z popela ještě silnější než předtím. A polibek pod rozkvetlým stromem jí vrátí její mládí a krásu. Svět je nádherný.